Admirál čaje

Svou druhotinou Admirál čaje (1996) se Stradický nepřehlédnutelně vřadil do proudu postmoderny. Je to tvůrce z rodu demiurgů, jehož pomyslným teritoriem se stalo celé univerzum a jeho metodou hra, k níž patří i sebemystifikace s autorským jménem či předpovězeným úmrtím. V prostoru vykloubeném z reality si Stradický pohrává s dějinnými událostmi, jež prokládá fiktivními fantasmagoriemi, a jejich promísením vytváří jakési alternativní světy – proto je mu blízké i médium internetu. Doslova s každou větou boří skutečnost a staví novou, svoji vlastní: „Nato obrátil koně naruby a prašně odcválal dovnitř sama sebe.“ S oblibou atakuje stvořitelský mýtus jako „ten, jenž vdechuje kameny a vydechuje ptáky“. Je otázkou, zdali autorův mnohokrát variovaný boj s Bohem není ve skutečnosti bojem o Boha, zosobněného v podobě paradoxní „teologie rouhání“ či dokonce „vesmírného řádu“, který může být a u Stradického také je – chaosem, vyšším stupněm chaosu.