Básně

Poezie Georga Trakla, rakouského básníka, který jako sedmadvacetiletý tragicky zemřel na psychiatrickém oddělení vojenské nemocnice v Krakově, je ozvučnou deskou pocitů, v nichž se spojuje hluboká, až smrtící melancholie, soucítění s lidmi, smutek ze života, zádumčivost. Od prvních básní, laděných ještě impresionisticky, líčících nádheru paláců, parků, salcburskou krajinu, tesknotu podzimních žloutnoucích zahrad, zpěv drozda, mění se postupně vztah básníka a světa: svět začíná mít podobu básníkových představ, horečnatých vizí, snů. Trakl je jedním z hlavních představitelů expresionistické generace, jež se musela vyrovnat se zážitkem první světové války, a jeho poezie otřesně vrcholí v básních psaných rovnou na haličském bojišti. Neobyčejná je obraznost Traklových veršů, neobyčejná byla i básníkova metoda, volné sdružování asociací, kterou vynikající český germanista Vojtěch Jirát přirovnal k malířskému pointilismu.
Georg Trakl patří k těm moderním básníkům, kteří na sebe vzali břímě své doby. I vlastní tragický lidský úděl se promítl do jeho poezie, jež objevila nové prostory života, prostory v těsném sousedství smrti.


Z německého originálu přeložil, předmluvu a poznámky napsal Ludvík Kundera