Dluhopisy

Sbírka poezie Dluhopisy je datována už do roku 2003. Spisovatelka, básnířka Jaroslava Málková v ní s něhou a nonšalancí vypisuje beze strachu z budoucnosti šeky čtenářům, aniž by přidávala odpověď, kdy jsou splatné. Ale důvěřivý čtenář takový servis neočekává. Po navnímání její poezie nutně dojde k závěru, že by bylo hloupé se svazku zbavovat. Na noční stolek s ním? Ale předem vám povím, že před usnutím po něm sáhnete mockrát. A dlouho.

Málková se opírá o reflexi pocitů, řadí je s pokorou do veršů za sebou a vy k nim přicházíte po špičkách. I když ty verše stojí na bytelném fundamentu, i když se jedná o fortelné stavby. Jejich vyznění je ovšem niterně křehké a veskrze dívčí. S nábojem celoživotní mladosti. Ano, rozumím tomu. I z té ovšem tryskají překvapivé, ale velice logické pointy každé básně. Nejedná se vždy o lásku, jak by se dalo předpokládat z řádek výše uvedených. Jsou o životě i na druhém pólu člověčího bytí, takového, kam se náš zrak většinou ani nezatoulá.

Spával na lavičce
u rybníka …

Ráno i večer
rosa na řasách
a sny bez stropů
(Portrét tuláka)

Jarka Málková předává svou tvorbou vzkazy. Adresáti jejích veršů jsou ukryti v jejím, vskutku jen v jejím životě. Veskrze sympatické je, že se svou kůží přichází ke čtenáři a nechává nás nakouknout do svých veršů. Připravena kdykoli se vzepřít monotónnosti a maloměšťáckému pohledu na život jako celku. Dějinné kulisy ke své poezii si nevybírá. Ty jsou ryze současné. A v nich, kovářka v kovárně, kove do kovu slova a okuje mete do stoupy.

Všechny vzdory
vyšeptám do klokočí
aby tu báseň
po mně zůstala
(Vzkaz)

Vyzbrojená teorií verše, rýmu, básnivou invencí a stavbou metafory, vírou v sebe, se v kopičce slov s rozkoší přehrabuje, aby se nakonec všem pravidlům vyhnula a šla ven s obsahem sama sebe. Loučí se možná symbolicky, vždyť taky jen na chvíli.

Slova která nevyslovím
nabobtnají časem …
(Moje dluhy)

Zelená prý uklidňuje. Obálka té knížečky je taky zelená. Poezie uvnitř však ale ne.