Kaluž

Jestliže Jiří Suchý hned v úvodní básni tvrdí, že není "ten kdo si ty verše vymýšlí", že mu je někdo "prostě lije do hlavy", není důvod tomuto sdělení nevěřit. Vždyť autorova lehkost a nápaditost, smysl pro lyrickou grotesku nebo jemná, někdy až cizelérská práce s jazykem, bohatě využívána především v netradičních rýmových polohách, překvapivá pointa - to vše jsou nástroje, které ani s přibývajícím věkem neztratily u tohoto autora nic ze své dokonalosti. Do nové sbírky vložil Suchý šestnáct textů, které doprovodil vlastními ilustracemi. Verše se většinou rozvíjejí do drobných příběhů, v nichž hraje hlavní úlohu žena, objevující se jak v reálných, tak i fiktivních podobách. Snahou Suchého je prostě vykouzlit podmanivou melodii s něžně romantickým nádechem, v níž vedle humoru občas zazní i poněkud melancholický podtón. Vrcholem souboru je pak autorova závěrečná skladba "Louže": je to "píseň" o kaluži, jejíž hladina se působením slunečního svitu neustále mění a vytváří tak, až do svého vyschnutí, barevné obrazy, v nichž se odrážejí nejrůznější děje a epizody.