Komorní hůrka

Maděrova poezie zahrnuje několik obsahových rovin: především je tu portrét krajiny, vykreslené většinou v temných obrysech a objevující se „ve skicáku mlhy“ či v prostoru, jemuž „vládne bezvládný déšť“. Jako druhý motiv se autor pokouší zachytit intimitu vlastního domova i někdy až složité předivo rodinných vztahů. Tyto „osobní záležitosti“ se Maděra pokouší sdělit reflexemi, v nichž se odrážejí hluboké vnitřní děje a záchvěvy, často zprostředkované dramatickým jazykem, do něhož se funkčně promítají i některé surové výrazy. Touto svébytnou poetikou autor zcela vědomě navazuje na holanovskou tvorbu, avšak k jeho cti lze říci, že tak činí po svém a v žádném případě se nesnaží svá slova obléknout do stejného hávu, který nosil jeho velký vzor a předchůdce. Vždyť jestliže v jedné ze svých básní tvrdí, že „nikdy nevstoupíš do téže krve“, ví, proč to konstatuje.