Pláč houslí

F. X. Šalda pět let po Sovově smrti napsal, že budoucnost mnoho ze Sovy odhodí, ale že podstatné z jeho úsilí zůstane, protože je v něm žízeň věčnosti, která jedině spřízňuje lidi přes propasti času. Sovovo dílo tvoří velký předěl mezi starší českou poezií a celou poezií moderní, a přestože její schopnost uchvátit jako celek odezněla s odchodem generace, jež si vytkla Sovu do štítu, jsme přesvědčeni, že i na prahu nového století v ní najdeme mnohé, čím je nám blízký, co působí na naše smysly, cit, myšlení i obraznost. Vybírali jsme ze Sovovy poezie milostné, krajinářské a reflexivní, přičemž nás vedly proměny jeho zjitřené vnitřní melodie, jíž básník, „přitahovaný láskou ke skutečnosti a odpuzovaný od ní její nedostatečností a nedokonalostí“ (Šalda), ozvláštňoval svou leckdy bolestnou výpověď o intimních dramatech lidské duše, která má svou vypjatou citovostí, smyslem pro náladu chvíle a omamnou hudebností nezastupitelné místo v orchestru české poezie.